Historie školy

Naše cesta začíná rokem 1880, kdy byla v obci postavena železniční zastávka. Do této doby vlak Bílovicemi pouze projížděl. Od tohoto roku se začaly Bílovice rychle rozšiřovat, počet domů a obyvatel rychle rostl. S tím souvisí i větší počet dětí školou povinných.

Obec Bílovice v letech následujících usoudila, že stávající budova školy, která byla na tzv. staré poště (Tyršova 78(mapa-google), je naprosto nedostačující. K tomuto rozhodnutí jistě přispělo také doporučení okresní školní rady, která výstavbu nové budovy doporučovala.

Obr. 1 - budova staré pošty, jako škola se využívala do listopadu 1891

V listopadu roku 1890 obec zakoupila vhodné pozemky a ihned se začaly plánovat jarní stavební práce. Peníze na stavbu si obec vypůjčila na nízký úrok od knížete Jana z Lichtensteina.

Stavba započala 4. května 1891 slavnostním poklepáním na základní kámen. Nechyběly proslovy a na závěr všichni zazpívali rakouskou hymnu. Ačkoliv bylo tehdejší léto velmi deštivé, stavba byla ukončena na konci září téhož roku. Kolaudace a vysvěcení bylo naplánováno na 25. října tak, aby od 1. listopadu 1891 mohl být zahájen provoz v nově postavené budově. 

Na den kolaudace byla uspořádána velká oslava. Domy v Bílovicích byly vyzdobeny a byly vystavěny dvě slavobrány. Těchto oslav se zúčastnilo přes 2000 lidí. Nutno podotknout, že tolik obyvatel v té době v Bílovicích nežilo (bylo zde ani ne 1000 obyvatel), takže význam této stavby přesahoval naši obec. Toto vše se odehrálo za pana ředitele Josefa Tepery, podle kterého je pojmenovaná ulice v naší obci. Pan ředitel Tepera působil na škole jako nadučitel – ředitel bezmála 30 let. Jeho vliv na dění v obci byl mimořádný. Mimo jiné inicioval výstavbu kostela a hřbitova. Bohužel, fotografie nebo pohlednice školy z doby před rokem 1921 se nedochovaly (to byla škola jednopatrová).

 

Obr. 2 - pravděpodobná vizualizace školy po výstavbě, kresba Oldřicha Treutnera

První řádný školní rok však byl zahájen 1. září 1892. Připomeňme si tento rok z pohledu statistiky.

Výuku zajišťovali tři Josefové, a jak nám historie dokládá, byli to učitelé vskutku znamenití.

I. třídu měl Josef Kozlík s 64 žáky,

II. třídu pan nadučitel Josef Tempera s 55 žáky,

III. třídu Josef Pokora, bylo v ní 72 žáků.

Na začátku 20. století nadále pokračoval růst počtu žáků. Trend vývoje počtu žáků a počtu tříd si můžete prohlédnout v tabulce:

rok

počet žáků

počet tříd

průměr na třídu

1892

191

3

64

1893

187

3

62

1894

203

3

68

1897

183

3

61

1900

159

3

53

1903

183

3

61

1904

194

3

65

1905

199

3

66

1906

202

3

67

1908

239

4

60

1909

258

4

65

1910

271

4

68

1911

250

4

63

1912

269

5

54

1913

278

5

56

1914

307

5

61

1916

334

5

67

V roce 1919 bylo ve škole 366 žáků v 6 třídách (průměr 61 žáků na třídu). Učeben ovšem bylo pouze pět. Učilo se na směny, tzn. starší ročníky chodily do školy až na odpoledne. Budova z roku 1891 byla po výstavbě dvoupodlažní. Teprve v roce 1921, za éry dalšího významného ředitele Josefa Kozlíka, bylo přistavěno další patro a budova získala téměř současnou podobu. Školní rok v tomto roce začal z důvodu opožděných prací na stavbě až v říjnu. Během tří měsíců byla škola rozšířena o tři třídy a zrekonstruovaná musela být také střecha.

Obr. 3 - školní budova po první velké nádstavbě z roku 1921 (vchod ještě ve středu budovy)

Další významné stavební úpravy začaly až v roce 1961. Připadá mně ale škoda, abych přeskočil čtyřicet let bez sebemenší zmínky o dění kolem školy. Ve školních kronikách se můžeme dočíst mnoho zajímavých skutečností, například jak bída ve 30. letech ovlivňovala život běžných občanů a samozřejmě také učitelů. Vše vyvrcholilo okupací českých zemí, kdy bylo mimo jiné zakázáno vést školní kroniky. Školní kronika se vedla ilegálně a můžeme se v ní dočíst, jak žáci i učitelé museli povinně slavit narozeniny Adolfa Hitlera a učilo se až sedm hodin německého jazyka týdně. Tato část kroniky se nepsala do vázané knihy, ale pouze na vytržené stránky, které byly pro jistotu uzavřeny ve školním sejfu. Po válce byly stránky nalezeny na zemi na školním dvoře. Ke konci války se ve škole schovávalo 177 brněnských občanů. Obětavě se o ně staral tehdejší pan ředitel Antonín Koudela. To, že svou obětavostí riskoval vlastní život, snad ani nemusím psát.

Za zmínku také určitě stojí fakt, že se na konci 50. let velmi vážně uvažovalo o výstavbě nové velké spádové školní budovy vedle hřbitova. Budova měla stát na místě, kde v současné době stojí bytovky číslo popisné 615. Ze záměru na poslední chvíli sešlo. Přednost dostala výstavba nové ZŠ v Kanicích, kde se začalo vyučovat 17. dubna 1961. Postavením základní školy v Kanicích se bílovické ZŠ kapacitně velmi ulevilo. Na začátku školního roku 1960/61 bylo ve škole 467 žáků, po otevření kanické školy bylo přesunuto 165 žáků a na naší ZŠ zůstalo „pouze“ 302 žáků. Za zmínku určitě stojí fakt, že se před přesunem do Kanic učilo na směny od 8 do 18 hodin, někdy i déle.

Školní rok 1960/61 byl ukončen o měsíc dřív z důvodu největší plánované rekonstrukce v historii školy.

Ve staré budově byl posunut vchod ze středu budovy na současné místo a před vchodem byla postavena stříška, tzv. loubí. Z odborné učebny F-Ch, ve které tehdy úřadoval dnes ještě žijící pan učitel Tonar, byla postavena nová reprezentativní hala.

V tomtéž období byla zahájena přístavba tzv. nové budovy, která se nachází ve dvorním traktu. Do provozu byla uvedena v březnu roku 1962 za pana ředitele Pernici a zástupce ředitele B. Nejezchleba.

Když toto období shrnu, před rokem 1961 se pouze ve staré budově mačkalo kolem 500 žáků a po tomto roce mělo cca 300 žáků k dispozici starou budovu a navíc také novou budovu. Celkový počet žáků do tří set vydržel v naší ZŠ po dalších padesát let.

Další významnou přístavbou byla budova tělocvičny a jídelny. Stavba byla zahájena na jaře v roce 1989 a ukončena v roce 1992 za pana ředitele Kousalíka staršího. Termín dokončení se neustále posouval až k toužebně očekávanému dni kolaudace 14. 11. 1992. Dva dny před kolaudací se konal den otevřených dveří, který navštívilo více než šest set lidí. Z počtu návštěvníků je vidět, že se jednalo o velmi významný stavební počin. Před postavením nové tělocvičny se chodilo cvičit do místní sokolovny.

Relativně krátké působení ředitele Kousalíka bylo plodné na rekonstrukce. Další přístavba začala v roce 1996. Na nové budově bylo zprovozněno podkroví (v současné době učebna informatiky, cvičná kuchyňka, jazyková učebna, školní družina).

Za paní ředitelky Bajerové byly v nové budově přebudovány ordinace dětského a praktického lékaře na učebny a v roce 2000 upraven školní dvůr.

Od roku 2010 se počet žáků neustále zvyšuje, proto bylo nutné zintenzivnit výstavbu. Vzhledem k tomu, že tyto rekonstrukce si většina z nás již pamatuje, bude následovat pouze stručný výčet.  

Za paní ředitelky Pečenkové v roce 2010 byly propojeny dvě hlavní budovy – stará s novou. Vznikly prostorné šatny a nové moderní třídy s aulou.  V roce 2014 byl v přízemí staré budovy přebudován byt pana školníka a tehdejší ředitelna na tři nové třídy.

V roce 2015, již za působení současného ředitele Žandy, byla ke škole připojena budova bývalého obecního úřadu se třemi novými třídami, učebnou keramiky a několika kabinety. Další rok byla zprovozněna malá tělocvična v sousedství velké tělocvičny.

V roce 2018 byly uvedeny do provozu dvě nové moderní odborné učebny na šatnami školní tělocvičny. Upravený byl také svah za školou směrem ke kostelu a byly zrekonstruovány a nově vybaveny školní dílny.

V  kronikách se můžeme dočíst, že bílovická škola byla hned od svého založení významným centrem vzdělávání nejen v obci samotné, ale i pro blízké okolí, Babice nad Svitavou, Řícmanice, Ochoz u Brna a Kanice. Velikým štěstím pro Bílovice nad Svitavou byly od počátku výrazné osobnosti, které život školy ovlivňovaly. Za všechny připomeňme již zmíněného Josefa Kozlíka, dlouholetého ředitele, starostu Sokola a znamenitého sadaře a včelaře, ale také Rudolfa Těsnohlídka, který byl za svého pobytu v Bílovicích členem školské rady a vzdělavatelem Sokola. O děti i mládež bylo kromě vzdělávání postaráno i ve volném čase. Vedle přírodovědných kroužků – sadařství a včelařství, byli žáci vedeni k rukodělným pracím, ke sportování v Sokole a provozování ochotnického divadla.